Pomalu bude devět hodin večer a syn ještě nespí. Je vykoupaný, nakojený, znovu přebalený. Jediné co mu zřejmě chybí je únava. Od dvou hodin odpoledne je vzhůru a přesto se mu nechce spát. Uvazuji ho do šátku. Chvíli má hlavičku položenou u mě na prsou, ale převážně mává rukou. Tu na jednu stranu, tu na druhou a má největší práci s tím, aby mi ukázal všechno, co ho zajímá.
Nutně mi potřebuje ukázat, že venku blikají světýlka pouličního osvětlení, že na cestě pod okny projíždí auto, že na stromě před domem sedí kosák, že na okenním parapetu leží sluníčko, že, že, že... Já přecházím houpavou chůzí z jednoho konce pokoje na druhý a vzpomínám.
Vzpomínám na to, jak jsem dřív chodila spát v osm hodin. To bylo pane pospaníčko. Pozoruji rozsvícené město v dáli. Je to krásný pohled. V hlavě mi začínají proudit myšlenky. Proč zrovna já musím mít dítě, které nespí. Už sotva pletu nohama, chci se najíst, jsem naprosto vyčerpaná. Začínám mít vztek. Rychle si uvědomím, že syn za to nemůže. Prostě jen nebyl pořádně unavený, a proto neusnul. Vztek mě opouští, až je pryč úplně. Někdy je to těžké. Být mámou je někdy těžké.
Najednou si pokládá hlavičku a zavírá oči. Usíná. Dám mu pusu do vlásku a přičichnu si. Je to nádherná vůně. Poznala bych ho podle ni kdykoliv. Odvazuji šátek a opatrně ho pokládám do postýlky. Ještě několik minut se dívám, jak spinká. Nejraději bych ho objala a dala mu alespoň tisíc pusinek. Je to ta nejkrásnější bytost na celém širém světě. Miluji ho.