Ještě, než se syn narodil, myslela jsem, že ho s klidem půjčím kamarádce (skvělé zasloužilé mamince dvou dětí) na procházku s kočárkem a já si zatím doma odpočinu. Také jsem se těšila, jaká to bude paráda, až pojedeme na víkend k mým rodičům. Jak dám syna mamce a já se trochu prospím a načerpám síly.
Jenže pak se syn narodil a já jsem si najednou nedokázala představit, že bych měla být bez něho. Nedokázala jsem si představit, že bych ho dala do kočárku a poslala ho s někým pryč. Moje malinké miminko přece potřebuje mámu. Já jsem pro něho teď ta nejdůležitější osoba na celém světě. Potřebuje mě mít u sebe a já jeho také.
Je to naprosto přirozené - pouto mezi matkou a dítětem. Jenom představa, že je moje dítě pryč a já nejsem s ním, ve mně vzbuzovala úzkost. I přes to všechno jsem vypravila syna a poslala ho s babičkou na procházku. "Aspoň si na chvíli odpočineš." To určitě. Místo spánku jsem celou dobu stála u okna a koukala, jak moje "všechno" odjíždí v kočárku pryč. Stála jsem u okna a koukala, dokud kočárek nezmizel z dohledu. Pak jsem po pokoji přecházela sem tam a občas vykoukla z okna, jestli už nejedou zpět domů. Jen se kočárek objevil na cestě, letěla jsem za ním ven.
Místo toho, abych si odpočinula, jsem byla akorát celou dobu nesvá a vystresovaná. Spinká? Co když pláče? Nemá hlad? Nepotřebuje pochovat? Nevolá mě?
Pláč syna ve mně vždy vyvolá potřebu pochovat ho a utěšit. Pláčem mi dává najevo, že něco není v pořádku. Stačí chvilka u mámy v náručí a zase je dobře. Chci, aby ve mně měl syn jistotu. Chci, aby věděl, že jsem tu vždycky pro něho. Na větu příbuzných a známých "ale nech ho, vždyť se musí otrkat", kteří si chtějí syna pochovat, odpovídám: "Ne, nemusí." Vysvětlování nemá cenu. Nepochopí to. Odpověď "to za nás bylo normální" u mě neobstojí. Proč bych někomu měla vysvětlovat, jak....
Jak se asi cítí dítě, když ho dá máma do náručí osobě, u které nechce být a ještě řekne: "Ale prosím tě. Nech toho, nic se ti neděje." Dítě pláče, natahuje se k mámě a ta jenom stojí a nic neudělá. Co asi v tu chvíli dítě prožívá? Bojí se. Je zmatené, zrazené. Nechápe, proč si ho máma nevezme zpět. Důvěra se nabourává.
Syn beze mě ještě nikdy nebyl přes noc. Nebyl beze mě déle, jak dvě hodiny. Nejsem na to připravená ani já ani on. Všude chodí se mnou a s manželem. Tento víkend s námi byl na svatbě. Naši přátelé se divili, proč jsme ho nenechali hlídat. Sami tam své děti neměli. "On ještě nikdy nebyl přes noc bez vás?" Překvapil mě jejich údiv. "A proč?" "Protože nechci." Zněla moje odpověď. Raději jsem neříkala, že jsem si dítě nepořídila proto, abych ho co nejdříve dala na hlídání a mohla se jít večer někam bavit. Mohli by si to vztáhnout na sebe a urazit se. Sami to tak praktikují.
Už je to déle, co jsem v jedné diskuzi narazila na dotaz maminky, která byla očividně zoufalá a prosila o rady. Měla doma několikaměsíční miminko. Přítel chtěl jet k moři, ale bez dítěte. To prý k dovolené u moře nepatří. Rozhodl, že po tu dobu bude miminko u jeho rodičů. U babičky a dědy, se kterými se miminko téměř nestýká, nezná je, není na ně zvyklé. Úplně odmítl, že by mohlo dítě být u rodičů matky, se kterými se stýká často a má k nim již vytvořený nějaký vztah. Ani ho nenapadlo, že by si moře odpustil a přizpůsobil se svému dítěti. Bylo mi maminky i miminka líto. Představila jsem si sama sebe v takové situaci. Sevřel se mi žaludek jen z té představy. Nevím, jak to nakonec dopadlo. Pevně doufám, že byli spolu, ať už doma nebo u moře.
Mrzí mě, že v očích ostatních vypadám jako sobec, který nechce půjčit své dítě. Přála bych si, aby se na věc podívali i z mého pohledu. Přála bych si, aby mohli zažít ten pocit, když kočárek s jejich "vším" mizí za zatáčkou.
Je ohromující, jak si máma srovná priority potom, co se jí narodí dítě. Už nikdy to nebudu jenom já. Napořád už to budeme my.
Zajímavost na závěr. Zkusila jsem do vyhledávače zadat spojení "dát miminko na hlídání". Zde jsou první čtyři výsledky:
- Kdy jste nechali dítě poprvé na delší dobu hlídat?
- Kolik bylo dětem, když jste je nechali někoumu na hlídání?
- Od kdy necháváte hlídat mimi tchyní/tchánem?
- Kdy jste dali poprvé dítě na noc prarodičům?
Jsem ráda, že patřím k maminkám, které na tuto otázku nepotřebují znát názor ostatních. Řídím se intuicí a citem.