Pískoviště. To je takový malý dětský svět, kde neplatí žádná pravidla. Silnější vyhrává nad těmi slabšími, stejně jako v životě.
Začnu ale od začátku. Mám ráda pohyb, a tak jsem hledala nějaké cvičení, kam bych sebou mohla vodit i syna. Našla jsem skupinu maminek, které se několikrát týdně schází a během cvičení si děti hrají. Za hezkého počasí se cvičí venku a tam mají děti možnost hrát si na písku. Každý přinese nějaké hračky a nikomu nevadí, že si je půjčí ostatní. Tedy nevadí to nikomu z maminek. Děti na to mají jiný názor.
Při cvičení jsem sledovala syna, který si z hromady hraček vzal kyblíček a lopatičku a začal si s nimi hrát. Za nějakou chvíli k němu přišla majitelka hraček, která je více jak o půl roku starší. V našem světě je být o půl roku starší nebo mladší nic. Ve světě mého syna to znamená, že je mladší o třetinu života.
Holčička začala brát synovi hračky z ruky, což je pochopitelné. Jsou její, a i když si s nimi zrovna nehraje, nechce je půjčit. Rozuměla jsem jí, že se nechce podělit o něco, co je její. Nechala jsem je být a čekala na výsledek sporu. Syn "bitvu" o hračky prohrál. Byl v nevýhodě - mladší, menší, slabší a ještě k tomu na písku seděl, zatímco holčička nad ním stála. Co následovalo potom, mě ale donutilo přestat cvičit a jít k dětem.
Syn jako návdavek schytal ránu do zad. Došla jsem k dětem a říkám: "Ne, ne, broučku. Nemůžeš brát dětem hračky, které nejsou tvoje." Dala jsem mu do ruky jeho auto a vrátila jsem se ke cvičení.
Když jsme se vrátili domů, začala jsem o tom přemýšlet. Co jsem syna svým přístupem naučila? Co si z mé reakce odnesl do života? Že si má nechat všechno líbit? Že je v pořádku nebránit se, když dostane ránu? Učím ho s pokorou přijímat agresi? Zarazilo mě to. Přece nechci mít ze syna otloukánka, který si všechno nechá líbit a nedokáže se ostatním postavit. Chci syna naučit, že není potřeba jednat agresivně a ostatní fyzicky napadat, aby se prosadil. Potřebuji ho naučit reagovat tak, aby ostatní věděli - ne, takhle se ke mně chovat nebudeš.
Ještě víc mě mrzelo, že jsem se syna nezastala. Dostal ránu a já jsem to přešla, jakoby se nic nestalo. Nejsem žádná úzkostná matka, která syna nosí na obláčku a pofouká mu ručičku, když mu na ni sedne motýl, ale tohle se mi zrovna nepovedlo. A co si z mého chování odnesla holčička? Bouchla jsem ho a nikdo mi to nevytkl. Příště to můžu udělat zase.
V práci jsem tuto situaci zažila už mnohokrát. Tam je řešení mnohem jednodušší a racionálnější. V práci není mé dítě, nejsou tam ostatní maminky, jako soudci, které sledují moji reakci. V práci jsou děti starší, rozumnější. A jak jednoduché by bylo vyřešit tento spor? Hračku nedostane ani jedno dítě. První proto, že ji druhému bere bez zeptání z ruky. Druhé proto, že to první jako odplatu bouchlo. Prvnímu se dostane poučení, že se musí nejprve zeptat. Druhému, že je v pořádku nepůjčit hračku, kterou zrovna používám, ale že se spory neřeší za pomoci agrese. "Ano?" "Ano." "Tak si zase jděte hrát."
Vím, proč jsem reagovala tímto způsobem. Nechtěla jsem, aby na mě ostatní maminky koukaly jako na matku, která je přecitlivělá. Nechtěla jsem, aby na mě koukaly jako na matku, která kárá a vychovává jejich děti.
Jsem ráda, že jsem si uvědomila svoji chybu. S tím se totiž dá pracovat. Teď už vím, jak se zachovám příště. Syn je ještě malý na to, aby pochopil, proč si nemohl hrát s kyblíčkem a lopatičkou. To ale neznamená, že nevnímá a nesleduje mě. Už teď se do jeho vědomí zapisují vzorce chování, které vidí u nás - u rodičů. Vysvětlovat, komunikovat a být mu vzorem. To je teď moje nejdůležitější práce.