Ve svých článcích zpravidla reaguji na nějakou situaci, které jsem byla svědkem nebo jsem ji sama prožila. Tentokrát jsem se zamyslela nad situací, která mne hluboce zasáhla a zanechala ve mně stopy smutku. Nemám ve zvyku někoho poučovat a nutit mu svůj názor. Sama to nemám ráda. Každý žije svůj život podle sebe. Informací je všude dostupných víc než dost. Kdo chce a zajímá se, najde, co hledá. A tak jsem jen tiše seděla, objímajíc syna na svém klíně.
Co pro mne znamená synův pláč
Už od synova narození ve mně vždy jeho pláč rozblikal varovný majáček. Něco není v pořádku. Co nejrychleji to musím vyřešit, aby byl zase spokojený. I když jsem slýchala, že mu nic není, že ho mám nechat, že za chvíli usne, nedokázala jsem ho nechat ležet plačícího v kočárku nebo postýlce. Vždy jsem šla, syna zvedla a dělala vše proto, aby plakat přestal. Bylo to, jako by mě k němu táhla nějaká neviditelná síla. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku - moje miminko pláče, musím ho utěšit.
Příroda je moudrá a zařídila to opravdu skvěle. Pláč miminka v matce díky hormonům probouzí stres. Matka je jednoduše přírodou naprogramována k tomu, aby ji pláč dítěte zvedl ze židle. Je to jako akce a reakce - prosté a přitom geniální. Dnešní moderní doba ale dokáže maminku pěkně znejistit v tom, co jí její intuice napovídá. Pere se v ní potřeba dítě utěšit a strach z toho, že bude dítě rozmazlené a nesamostatné, pokud mu na zavolání nabídne svoji náruč. Nechce sebou nechat manipulovat. Miminko jí jenom zkouší, a když ustoupí, tak prohraje.
Pro (zatím nemluvící) dítě je ale pláč jediným komunikačním kanálem. Nezná jiný způsob, jak maminku upozornit na to, že něco není v pořádku. Existují spousty důvodů, proč dítě pláče. Je mu zima nebo naopak teplo? Má hlad? Cítí se samo a potřebuje pochovat? Chce vnímat teplo a tlukot srdce maminky? Touží po objetí a pohlazení? Chce slyšet maminčin hlas a vnímat rytmus jejího dechu? Každý pláč dítěte má nějakou příčinu. Volá jím maminku, protože potřebuje pomoct vyřešit situaci, se kterou si zatím samo neporadí.
Často svoje chování omlouváme naučenou frází, že nás tak rodiče také vychovávali a jsme zcela v pořádku. Přece to nemůže být špatné a dítěti to nijak neublíží. My, na rozdíl od našich maminek, máme velikou výhodu. Tou výhodou je právě přístup k informacím, který zmiňuji v úvodu. Nechala byste svoje miminko plakat, kdybyste věděla že:
- při pláči dochází k vyplavování stresových hormonů
- dochází ke zvýšení srdeční frekvence a tělesné teploty
- při pláči, během kterého nepřichází utišení, dítě prožívá panický strach z opuštění
- můžete tak narušit vzájemný vztah s dítětem
Jak je to se sebevědomím a samostatností?
Velice důležitá je také podpora rodiny. Není nic horšího, než když musíte bojovat proti svým blízkým. Často jem slýchala, že bude syn rozmazlený mamánek, protože ho pořád chovám a nosím. Nebude chtít k nikomu jinému a nebudu se od něho moct hnout ani na krok. Nic z toho mě ale nedokázalo přesvědčit, abych syna nechala plakat.
Nikdy jsem nepoznala, co je to separační úzkost. Nikdy mi syn nevisel na noze pokaždé, když jsem se jenom trochu vzdálila. Dokáže být sám v místnosti a bez problému ode mě odejde, když potřebuje něco prozkoumat. Vždy se na mě podívá pohledem "Ty se mnou, mámo, nejdeš? Ne? Nevadí, jdu sám." Otočí se a jde pryč. Je jedno, jestli jsme zrovna v lese, v obchodním centru, na dětském hřišti, v ZOO nebo jde jenom na balkon zalívat kytky. Nebojí se ode mě odejít, protože ví, že jsem jenom kousek od něho a přijdu, jakmile mě bude potřebovat.
Získá sebevědomí tím, že u něj budu vzbuzovat úzkost a strach? Stane se samostatným tak, že ho budu učit samostatnosti už od miminka? V období, kdy je pro něho fyzická blízkost, něha a pozornost matky nesmírně důležitá? Jedině tak, že mu dodám pocit jistoty a bezpečí se z něj může stát samostatný a sebevědomý člověk.
Nevěřím na období separační úzkosti. Zajímavé ale je, že o něm často slýchám mluvit maminky, které nechávaly dítě usínat samotné. Nechápala jsem to. Jak je možné, že jiné děti usnou sami, zatímco syn samotný v postýlce pláče? Záviděla jsem těm maminkám, že jim stačí dítě položit do postýlky a odejít. Ptala jsem se, jak to dělají. Přemýšlela jsem, co já dělám špatně. "Ze začátku trochu plakala, ale pak si zvykla a teď usne pár minut po tom, co ji položím do postýlky." Jako nezkušená prvorodička jsem to zkusila taky - položit do postýlky a odejít. Jestli nějaká maminka dokáže stát za zavřenými dveřmi a poslouchat nářek svého dítěte, tak já tedy ne.
Teď už vím, že jsem se rozhodla správně, když jsem syna uspávala v náručí nebo u kojení. U kojení vlastně usíná dodnes. Jednou, až vyroste, budu s láskou a trochu i smutkem na tyto časy vzpomínat. Nikdy nezapomenu na to, jak pomalu zavírá oči ani na klid, který se mu rozlil po tváři, když u mě usnul.