Pomalým tempem se vracíme z odpolední procházky. Už začíná být krásně a teplo, tak jsme vyrazili ven. Užíváme si to oba.Dlouhou procházku se zastávkou u slepiček zakončujeme pobytem na louce před domem.
Je to úžasná podívaná. Vidím tu radost v jeho očích pokaždé, když narazí na něco nového. Z trávníku přeleze na chodník a zkoumá jeho povrch. Kupodivu se mu zamlouvá víc, než měkký trávník. Kolem prochází soused se psem a na chvíli zastavuje, aby si ho syn mohl prohlédnout. Takhle zblízka psa ještě neviděl. Chvilku je nejistý, dokonce o kousek couvne. Musí se na to podívat trochu s odstupem.Nakonec se koukne na mě a poznamená jen "haf haf". Má v tom jasno. Lebedím si na sluníčku, pozoruji syna a ke štěstí mi nic nechybí.
Ještě loni v létě by pro mě takové odpoledne bylo plné stresu, spěchu a rozhodně bych si ho neužila. Přicházela v úvahu jen krátká procházka po dobu, co syn v kočárku spal. Jen co se začal budit, letěla jsem s ním zpátky domů.
Proč? Nedokázala jsem si představit, že budu venku se synem půlku dne. Kde ho nakojím? Co když bude plakat a lidi se po mně budou otáčet? A co přebalování? Dokázala jsem najít mnoho důvodů, proč syna uspat v kočárku na balkoně a sednout si doma do gauče. Místo toho, abychom si užili odpoledne venku a pokouleli se spolu na dece ve stínu stromů.
Nechápala jsem, jak můžou jiné maminky dopoledne vyrazit ven a vracet se až večer. Byla jsem z toho nešťastná a přemýšlela jsem, co dělám špatně. Postupně mi začalo docházet, že špatný je celý můj přístup. Dělala jsem tu situaci zbytečně složitou. Kojit mohu přece kdekoliv. Do ostatních lidí mi nic není a přebalím prostě v kočárku. No ne?
Je úsměvné, jak si někdy život ztěžujeme, než přijdeme na to, že to jde i jinak. Někdy to chce podívat se na věc trochu s odstupem. Můj syn to ví. Mám se od něho co učit.