Právě u nás probíhá večerní kojení. Sedím na posteli se synem v náručí. Dívám se z okna na pomalu plynoucí mraky. Stmívá se. V hlavě mi probíhá dnešní den. Představte si to asi takhle..
Právě doprala pračka, na sporáku se vám připaluje oběd, koš s prádlem na žehlení přetéká a špinavé nádobí se už nevejde do dřezu. Máte práce až nad hlavu a váš miláček se rozhodl, že zrovna teď nutně potřebuje vykrámovat všechny skříňky v kuchyni, ke kterým se dokáže dostat. Děláte několik věcí najednou a do toho zakopáváte o nádobí vyházené ze skříněk.
Nevíte, co dřív. Dítě se rozhodlo, že prozatím bude dělat kůlničku na dříví ze svého hracího koutku. To dá jednomu zabrat. Vyházet všechny hračky z krabic, vysypat kostky a rozházet knížky. Dítě má zábavu a vy asi tak pět minut na to, abyste se postarala o neumyté nádobí a sundala hotový oběd ze sporáku. V mezičase kouknete, co dělá váš drobeček. Rozhodl se, že ještě rozcupuje podložku z pěnových puzzlí. Bezva. Máte dalších pár minut k dobru, během kterých uklidíte vyházené nádobí na své místo (aby ho za chvilku děťátko mohlo zase vyndat).
Zrovna rozkládáte žehlicí prkno a už se těšíte na tu horu prádla. Dítě vás zaregistruje a jde se podívat, co to děláte. Začne šplhat na žehlicí prkno. Položíte žehličku, vezmete dítě a donesete ho zpět mezi hračky. Stihnete vyžehlit jedno triko a dítě už zase stojí u prkna a tahá za kabel od žehličky. Opět položíte žehličku, vezmete dítě a donesete ho do toho, co zbylo z hracího koutku. Jen tak pro trénink si to ještě několikrát zopakujete. Začínáte toho mít dost. Copak to dítě nevidí, kolik máte práce? Nemůže si chvilku samo hrát, abyste to dodělala?
Ne, nevidí a nemůže. Promítněte si, jak to u vás dnes dopoledne vypadalo. Vy jste pracovala a dítě si okolo vás hrálo. Občas jste mu něco podala, mluvila jste na něho (všichni víme, jak je to vyčerpávající, když dítě neumí mluvit a řečníte pořád dokola jenom vy) nebo ho poponesla zpět mezi hračky. Z vašeho pohledu dostatečná interakce, z pohledu dítěte ani náhodou.
Jak by to v takové situaci dřív dopadlo u nás? Asi takhle.. Už poněkolikáté syna sundávám od žehlicího prkna a nesu ho do koutku. Tepovka pomalu stoupá, vztek bublá. Mám kupu práce, kterou prostě musím udělat a začínám být dost nervózní. Syn pořád dotírá a nenechá mě pracovat. Do koutku ho dávám s čím dál větší zuřivostí a dokonce zvýším hlas. Jsem na infarkt, syn kňučí. Nejsem šťastná ani já, ani on.
Dnes už vím, že to celé bylo špatně. Když za mnou syn přileze a postaví se k žehlicímu prknu, vypnu žehličku, vezmu ho do koutku a hrajeme si spolu. Nepřišel za mnou, aby mě rušil při práci. Přišel, protože potřebuje moji pozornost. Celé dopoledne si hrál sám a teď ke hře potřebuje mě. Nějakou chvíli se mu věnuji na sto procent. Poté odcházím a v klidu dodělám, co potřebuji, zatím co syn si hraje sám. Až mě bude potřebovat, zase přijde.
Jde to i bez nervů, slz a jako bonus ještě ušetřím čas. Nezdá se to, ale pro úsporu času je mnohem lepší nechat na chvíli práci stát a naplno se věnovat dítěti, než neustále odbíhat od všeho, co zrovna děláte. Teď jsme spokojení oba.