Už zase nemůže usnout. Každé uspávání je boj. Sledujete, jak čas na hodinách ubíhá a modlíte se, aby už vaše dítě konečně spalo. Každý den se hrozíte večera a uspávání, které trvá klidně víc, jak hodinu.
Dítě lítá po postýlce, šklebí se, vřeští a každý váš pokus o přísnější tón se shledá s výbuchem veselí a smíchu. Nahánění po postýlce je najednou nejzábavnější hra. Máte v sobě tolik emocí. Od pocitu vyčerpání se přes naštvání, vztek a beznaděj dostáváte k rezignaci.
Ležíte na posteli a prostě už jenom čekáte, až se unaví natolik, aby usnulo. Víte, že jednou to přijít musí. Najednou se probouzíte. Ani nevíte, jak se stalo, že jste usnula. Kouknete do postýlky a vidíte tam spícího andílka. Tak zase zítra...
Ležíte na posteli a prostě už jenom čekáte, až se unaví natolik, aby usnulo. Víte, že jednou to přijít musí. Najednou se probouzíte. Ani nevíte, jak se stalo, že jste usnula. Kouknete do postýlky a vidíte tam spícího andílka. Tak zase zítra...
Přemýšlíte o tom, jak to mají s uspáváním jinde. Pokaždé, když vám kamarádka řekne, že její dítě usíná samo v postýlce během pěti minut, můžete puknout závistí. Prohledáváte celý internet a snažíte se přijít na to "jak na to". Rad je tam spousty. Někdy je jedna lepší než druhá. Mám tohle hledání za sebou. Na to "jak na to" jsem stejně musela přijít sama.
A na co jsem přišla? Je to prosté. Každý den je jiný. Včera usnul při kojení a dneska ani náhodou. Už mě to netrápí. Prostě zkusím něco jiného. Někdy stačí ponosit ho chvilku v náručí, jindy usne v šátku. Nemám strach z toho, že se rozmazlí, zvykne si a nebude pak umět usnout jinak. Vím, že dokáže usnout sám v postýlce. Stačí, když ležím vedle něho a držím ho za ruku. Pokud tak usnout chce, trvá to chviličku.
Když jsem se syna snažila v postýlce udržet a chtěla, aby tak usnul, trvalo to přes dvě hodiny. Moje nervy za tu dobu už dávno odešly. Když naše večerní uspávání probíhalo tímto způsobem už několikátý den, řekla jsem si, že je potřeba něco změnit, udělat jinak. Přestala jsem se snažit za každou cenu prosadit svoji vůli a hledala jsem způsob, jak synovi s usnutím pomoci.
Teď u nás vládne období usínání v šátku. Místo vyčerpávajícího uspávání a boje kdo z koho, máme klidný večer, kdy syn usne během deseti minut. Zázrak? Ne. Spíš prozření. Prostě jsem si připustila, že každé dítě je jiné a má jiné potřeby. Co platí na jedno, neplatí na druhé. Důležité je se s tím smířit a nesnažit se pádlovat proti proudu. Trápíte tím dítě i sama sebe. Řešení je mnohokrát velice jednoduché. Jen někdy není snadné ho přes naše představy vidět.
Jsem za naše společné uspávání vlastně ráda. Vím, že mě syn potřebuje u sebe. Jsem pro něho důležitá. Proč bych mu to měla odpírat jen proto, že jiné dítě usíná samo.