Stojím u kuchyňské linky, připravuji oběd a u toho pozoruji syna. Je ve svém hracím koutku a prohlíží si knížky. Vůbec si mě nevšímá, má práci. Zrovna v knížce hledá pejska. Když ho najde, radostně pronese "haf haf". Podívá se na mě. Chce vědět, jestli sleduji, že pejska objevil. "Je tam pejsek, viď? A ty jsi ho našel." Usmívá se na mě, má radost. Listuje v knížce a hledá další oblíbené ilustrace.
Prohledává jednu knížku za druhou. Koukám, jak do jedné z nich bouchne. "Je tam švestka a dělá krtkovi na hlavu bum. Ty jsi to objevil, že?" Odpovědí je mi další úsměv a několik bouchnutí na knížku.
Napadlo mě, že něco vyzkouším. Začínám odříkávat text knížky. "Polámal se mraveneček, ví to celá obora." Syn se na mě podívá a začne se prohrabovat v kupičce knížek. Vytáhne tu o mravenečkovi a vítězoslavně mi ji ukazuje. "No páni, ty jsi našel knížku o mravenečkovi. Ty ji už dobře znáš, viď? Dám mu čas, aby si ji v klidu prohlédl. Několikrát prolistuje knížku sem tam a odloží ji.
Pokračuji dál. "Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko. Za zahradou, mezi poli..." Syn mezi knížkami hledá tu o kuřátku a obilí. Nachází ji a zase mi ukazuje, že už ji má. Zdůrazní to předvedením kdákání slepičky, abych viděla, že opravdu vybral tu správnou knížku se slepičkou na deskách. "A kdepak jsou ty žáby kva kva?" Obrací stránky a zapíchne prstíček na obrázek žab. "Tam jsou žáby. Našel jsi je."
Mám ráda tuhle naši komunikaci. Je neuvěřitelné, jak moc rozumí tomu, co říkám. Ještě neumí mluvit a přeci se spolu domluvíme. Nepotřebuje můj neustálý dohled a kontrolu. A tak, když už ho nebaví čtení, si stoupne k oknu a začne přerovnávat vázy a rámečky s fotkami. Nebojím se, že je shodí a rozbije. "Opatrně, vázu polož, aby se nerozbila. Tak, opatrně, aby nebylo bum." Roční syn vázu pokládá na zem. Pomalu, s lehkostí, opatrně. To samé provede i s fotkami.
K druhé váze natáhne prstík a udělá s ním "nene". Ve váze jsou kytičky, které pohladí a u toho krčí nosánek - jakože ke kytičkám čuchá. Ani ho nenapadne za listy zatahat nebo vázu převrhnout.
Doba, kdy jsem vázy musela z okna uklidit, je pryč. Jde to. I s nemluvícím batoletem se dá dorozumět. Klíč k úspěchu je správná komunikace. Neběžím k němu a nevolám: "nene, nech to." Sednu si k synovi, vysvětlím mu, proč nechci, aby vázu házel na zem, a ukáži mu, jak ji může položit. Několikrát za sebou vázu pokládám a zase vracím na okno. Nechám to vyzkoušet i syna.
A tak je to se vším (tedy se vším bezpečným, například s nožem nebo čisticími prostředky pokusy neděláme). Neberu mu věci z rukou, neschovávám je před ním. Vidí, že je používám a chce to vyzkoušet. Syn je spokojený a já také. Mluvím s ním, vysvětluji, ukazuji. Syn naslouchá a učí se.
Chce to čas a trpělivost. Chce to umět porozumět dětské duši. Když to zvládnete, tak v klidu připravíte oběd, aniž byste museli několikrát odbíhat a zachraňovat před rozbitím třeba zrovna tu vázu.
Dám vařit brambory, uklidím nepořádek na lince a jdu za synem. Posadím se k němu na deku a ptám se, jakou knížku by chtěl přečíst. Podává tu o krtkovi a jaru. Sedne si ke mně a listuje knížkou, já vyprávím. Jen co otočí na obrázek s liškou, ukazuje si na nos. "Vosa udělala lišce do nosu pích pích, viď?" Užíváme si společnou čtecí chvilku, než bude čas oběda.