Někdy mám pocit, že bych měla synovi sbalit batůžek a dát ho na výchovu někomu jinému. Já totiž téměř všechno dělám špatně a nenechám si poradit.
Od chvíle, kdy se syn narodil, jsem byla zaplavena různými radami. Nejvíc proti srsti mi je asi ta "nech ho chvíli pořvat, ať si trénuje plíce." Ne jenom rozum ale i srdce mi říká, že miminko nepláče, aby si plíce trénovalo, ale aby dalo najevo nějaké svoje nepohodlí. Pláč syna je pro mě vždy signálem, abych ho utěšila a zjistila, co ho trápí, pokud možno v co nejkratším čase.
Na tuto radu mám jednoduchou odpověď. Představte si, že se s vámi něco děje. Máte strach, je vám zima, chcete jíst, nebo třeba jenom obejmout. Jediné, co můžete dělat je ležet a křičet. Nad vámi stojí máma. Člověk, který je vaše jistota, bezpečí. Člověk, od kterého čekáte, že vás zachrání a pomůže vám. Jenže máma nad vámi pořád stojí, usmívá se, něco vám povídá a to je všechno. Copak vás neslyší? Copak neslyší, jak voláte o pomoc? Co v tu chvíli dítě asi prožívá? Jaký to na něj asi bude mít v budoucnosti vliv?
Když miminko pláče a nikdo se nenamáhá uspokojit jeho potřeby, pláč po nějaké době ustane. Že máte vyhráno a dítě krásně spinká? Ne. Dítě pouze rezignovalo. Pocit bezmoci, ztráta důvěry. Přesně to miminko prožívá.
Další moje "oblíbená" rada zní "nenos ho pořád, zvykne si a rozmazlí se." Moje potřeba chovat, nosit a mazlit syna se nijak nezmenšila ani po roce. Copak mohu dítě rozmazlit láskou? Chci, aby můj syn věděl, že pokud potřebuje, jsem tu pro něho. Chci, aby věděl, že se na mě může spolehnout. Jen tak z něho může vyrůst samostatný, sebevědomý a emocionálně stabilní člověk.
Není krásnější pocit, než když vám dítě usne v náručí. Ta spokojenost a klid, co mu vyzařuje z tváře. Tomu pohledu se nic nevyrovná. V tu chvíli vím, že ve mně má moje dítě absolutní důvěru. Vím, že se u mě cítí pohodlně a v bezpečí. Pokaždé, když syn pomalinku zavírá oči, pošeptám mu "miluji tě" "jsem na tebe pyšná" "krásně se vyspinkej".
Někdy se mi zdá, že maminky přestávají naslouchat svým mateřským instinktům. Ze všech stran se na ně valí informace o tom, že dítě se musí naučit usínat samo, že je v pořádku nechat miminko plakat, nebo že se nesmí kojit dříve než po dvou hodinách. Všude je plno rad, jak dítě naučit být samostatné ještě v kolíbce. Bohužel si neuvědomujeme, že právě nenaplněná potřeba fyzického kontaktu brání dítěti v osamostatnění se tehdy, až přijde ten správný čas.
A tak, navzdory radám a obavám okolí, našeho syna nosím v šátku a uspávám v náručí nebo při kojení. Pokaždé, když slyším jeho pláč, běžím za ním a sevřu ho v náručí. Pokaždé, když ke mně natahuje ručičky, pochovám ho.
Ještě, když byl u mě v bříšku, slíbila jsem mu, že až bude na světě, dám mu tisíc pusinek. Myslím, že jsem to stihla splnit už v prvním měsíci jeho života. Jen se obávám okamžiku, kdy mi řekne "mami, nech mě." Ale do té doby...